Austrálie

Do Austrálie jsme se dostali z Nového Zélandu, kde nám už odpočítávali poslední hodiny vízového pobytu. Pro přesun nám bohužel padlo nejhorší datum, a to Velikonoce. Letenky byly dvakrát dražší, jako obvykle. Původně jsme plánovali letět do Sydney, Melbourne, nebo Adelaide... ale nakonec vyhrál Gold Coast -> nejlevnější letenky z nejdražších. I tak jsme dali kolem 250 NZD za osobu.

Během plánování co a jak jsme si založili účet na Workaway, je to databáze s různými organickými, stavebními či pomocnými projekty. Na NZ jsme frčeli Wwoofing, což je to samý. Prostě a jednoduše, představ si, že pomáháš babičce nebo dědovi na zahradě, s opravou plotu, s malováním pokojů, úklidem..., a za to dostaneš najíst, napít a postel k tomu. Je to výměna a vzájemné obohacení. Pro nás to bylo ušetření nákladů a hlavně poznání místních lidí.

Před příjezdem jsme si domluvili Workawaying poblíž města Maryborough, u staršího páru se sady exotického ovoce. Tím jsme měli fixní bod pro prvních pár dní cesty z Gold Coast.

Rozlučka s Novým Zélandem byla moc pěkná, ještě jednou díky Teri a Móňo, byla to sranda s vama fungovat! A nahoďte zase nejaký videjo ;) Holky nás hodily od Jeffa z Te Puke do Taurangy na bus. Autobusem jsme dofrčeli do Aucklandu na letiště. Let jsme měli až druhý den ráno, tak jsme přespali na lavečkách. Druhý den ráno jsme nasedli na let Auckland – Gold Coast, který trval cca 2,5 hodiny. Vše frčelo jak po drátkách, letěli jsme s Air NZ. Tato volba byla spíš nostalgická a chtěli sme se s NZ rozloučit aspoň s jejich aerolinkami.

Po příletu do Gold Coast jsme našli nejbližší křižovatku na dálnici a zvedli palec. V austrálii jsme nepoužili žádný placený dopravní prostředek, kromě ferry na Fraser Island a relokace auta. Všude jsme se dostávali stopem. Nejdřív jsme měli obavy z policie, protože v Queenslandu je stopování zakázáno, ale po pár stopech jsme byli ostřílení australští stopaři. Nebylo to vůbec těžký si někoho stopnout, za celou dobu jsme nejdýl stáli cca 1,5 hodiny... ale to bylo zapříčiněno vedlejší silnicí a špatným místem. Nejkratší bylo cca 1-2 vteřiny, ani palec sme nestihli zvednout.
Během cesty byly nejhorší problémy přes Brisbane, prostopovávali jsme jej skoro celý den, asi 4 stopy.

Po dvou dnech jsme se dostali do Maryborough, kde jsme zůstali u Rosse a Ann celkem dva týdny. Během té doby jsme se seznámili s australskou náturou, vyzvěděli co je kde pěkného a co stojí za navštívení. Hlavní náplní práce byla zahrádka a sady se stromy. Já se staral o pár kravek a telat. Ale spíš to bylo takový pomáhání jak u dědy v Nesovicách.
Během oněch dvou týdnů jsme si zajeli na Fraser Island, největší písečný ostrov na světě. Tak jej aspoň proklamují Australani. Ostrov má neuvěřitelnou přírodu, dokonce hostí i geneticky nejčistčí populaci psů dingo, kteří nejsou křížení s normálním psem. My jsme bohužel neviděli ani jednoho, a to jsme spali přímo na pláži u jezera McKenzie. Fraser Island je taky vyhlášený výlety s auty 4x4, nikdo tam už nechodí na treky pěšky. Všichni si tam jezdí zablbnout v písku, což může byt sranda, kor pro Australany... jen já jsem se s tím nemohl nějak ztotožnit. Kempování je na Fraser Islandu řešeno přes speciální místa pro kempování, obehnaná plotem proti psům dingo. Po čtyřech dnech jsme se vrátili k Rosovi a Ann na farmu.

Dalším bodem na mapě byl Eungella NP, je to jedno z nejlepších míst pro pozorování ptakopyska. Opět jsme zvedli palec a frčeli na Mackay a pak do městečka Eungella. Stopování šlo jak po drátkách a tak jsme skončili u jednoho supermarketu, kde nás oslovila Joe. Slovo dalo slovo a my jsme už seděli v jejím autě a frčeli k ní domů, domluvili jsme si u ní doma jídlo a ubytování, výměnou za pomoc doma a s dětmi. Zavezla nás přímo do parku, kde se dá postavit stan a vše je na dosah ruky, ba i ptakopysk. Nakonec z Joe vypadlo, že dělala v parku rangera. V parku jsme strávili pár nocí, viděli ptakopysky, pochodili po okolním pralese a přesunuli se zpět k Joe domů. Joe má Bed and Breakfast, už hostila hromadu hostí. S manželem a dvěma dětmi žije na úžasným místě s výhledy jak do alpského údolí. Prostě paráda. Městečko Eungella je na hřebeni hor, deštného pralesa a alpských luk. Díky tomu, že je docela odřízlá tu kvete komunitní život. Obyvatelé se schází na jógu, dělají soutěže v pečení koláčů a sladkostí. Dělají vlastní sýry z vlastního čerstvého mléka. Pokud někdy pojedete kolem, určitě doporučuju se zastavit.

Z Eungelly jsme se přesunuli na Mission Beach, našli jsme tam Workawaying v eko resortu. Hlavně nás tam lákalo jídlo, protože tam vaří kuchařka pro hosty a pomocníky, ale také blízkost pralesa, moře, korálového útesu a kasuárů. Resort to byl zajímavý, umístěný uprostřed pralesa. Jen už asi po svojí hodince slávy. Většinu času jsem dělal zametače, čističe bazénu a údržbáře všeho druhu. Verča byla většinu času v kuchyni u dřezu. Za to jsme se přežírali v neskutečné míře. Během dvou týdnů jsme pochodili okolí, viděli kasuáry a přežrali se kokosovýma ořechama. Ale když bych se tam znova vracel, tak jenom kvůli tomu jídlu a kokosákům :-D

Během pobytu v Mission Beach jsme hledali další místo pobytu, chtěli jsme nad Cairns, do Tablelandu. Nebo tam v tom okolí. Což se nakonec ukázalo jako veliký oříšek. Zjistili jsme, že tam míří, v australskou zimu, množství backpackrů, buď pracovat, nebo dobrovolničit. Všechno tak bylo obsazeno.

Po cestě na sever jsme si udělali zastávku přes couchsurfing v Townsville u Olgy, u které jsme zůstali pár dní a nakonec nás seznámila s jejím Polským kamarádem, který nás hodil dál na sever.

V Cairns jsme si domluvili ubytování přes Warm Shower, je to něco jako couchsurfing, jen zaměřeno na cyklisty a podobné bezdomovce. Pár dní jsme bydleli u Iana. Při návště Austrálie jsme si chtěli zkusit relokaci auta. Je to převezení auta z místa A do místa B. Většinou vzádlenost mezi těmito body bývá tisíce kilometrů. My jsme chtěli do Darwinu, jsou z tama nejlevnější letenky do Indonésie. Nakonec jsme převáželi Toyotu, bydlík pro 4 lidi s malou kuchyňkou. Měli jsme za úkol dovézt bydlík z Cairns do Darwinu za 5 dní a ujet 3000km. Bylo neuvěřitelný pozorovat změny krajiny, z kopců se staly roviny, nekonečný roviny! Jeli jsme třeba 300km rovně, bez zatáčky, bez benzinky, bez stromu. Austrálie je v tomto ohledu něuvěřitelná, při velkých vzdálenostech vidíte neuvěřitelné rozdíly. Během cesty jsme se opět snažili najít nějakou dobrovolnickou práci, což se nám opět nepodařilo. Celý převoz nás stál cca 1700kč/osoba, měli jsme příspěvek od půjčovny kolem 450$, ale to zhltly náklady na benzín a pojištění.

A co dál, auto jsme vrátili a zůstali v Darwinu bez střechy. Opět jsme využili služeb Warm Shower a zůstali u jedné bláznivé cyklistky Fleur na pár dní. Na Bali byly nejlevnější letenky, co jsme na netu našli, tak jsme je vzali. Fleur je Australanka, která na svém lehokole objela Evropu a dokonce frčela přes ČR, poslední den jsme si u ní udělali BBQ a okoštovali klokana. Výborný maso, všem doporučuju!

Austrálie stopařská

Austrálie je stvořená ke stopování, sice to je v hodně státech zakázané, ale když dodržujete určitý pravidla tak nemůžete mít problém. Během našeho stopování jsme si stopli karavanisty, kterým se říká “Šedí Nomádové”. Šedí... kvůli jejich vlasům. Jsou to povětšinou důchodci, kolem 55 let... kolik že je vašim rodičům? Předpokládám že kolem tohoto věku. Hold třeba se za pár let dostaneme opět k takovému číslu pro odchod do důchodu. Ale to už je v rukou naší generace.
Většina těchto šedých nomádů migruje s příchodem zimy na sever, za teplem. Prostě se na půl roku seberou a jedou kam je kola nesou. Nespíchají a žijí jen cestou. A až je to nebaví, otočí to zpátky na jih, ale to už se na jihu pomalu probouzí jaro.
Dále nám zastavili svědci jehovovi, byla to sranda je poslouchat. Ale byli velice tolerantní a dobře jsme si popovídali. Velmi nás překvapila mobilní aplikace kapesní bible. Musím se mrknout esi to najdu i v češtině na dlouhý tropický večery.
Stopli jsme si nespočet starších paní, ale téměř žádnou mladou slečnu. Buď jsem málo atraktivní pro mladé slečny, nebo příliš moc atraktivní pro starší dámy...
Svezli jsme se i kamionem. Řidič nás potkal, když mu padla a jel dom. Původně nás chtěl ubytovat u něho doma, ale manželka nesouhlasila... Tak nás hodil na kempoviště doprostřed ničeho. Zajel si kvůli nám 30 kiláků! Ráno nás zase vyzvedl se svým osobákem, dovezl na podnik kde parkoval kamion, tam jsme se přeskupili do kamionu a vyrazili na cestu. Kdyby mi toto někdo řekl teď, že takto můžu s někým jet... jel bych znova! Když nás nikdo nezamordoval tam, tak snad už nikde :-D
Hromada lidí si kvůli nám zajela, prostě že jen chtěli. Stopli jsme si horníka, který kutá zlato, každý týden dojíždí 600 kiláků do práce... dovede si někdo z vás představit, že byste dojížděli z Brna do Benátek kvůli práci? V Austrálii je toto celkem běžná vzdálenost. Pro mě snad už taky...
Vzdálenosti jsou v Austrálii samostatný pojem, nepočítá se na kilometry, ale na hodiny. Nestěžují si, že tráví 10 hodin za volantem, ani na to, že práce stojí za prd. Prostě si tu práci vybrali a tak ji dělají, i když je to těžká práce. Ale to jsem odbočil od stopování.

Během stopování jsme povětšinou spali ve free kempovištích. Postavili si stan a uvařili něco k snědku. V tomto ohledu se mi zdá Austrálie přívětivější jak Nový Zéland. Kempoviště a záchody každých 50 kilometrů. A i kdyby kempoviště nebyla, kdekoli ssebou buchnete do trávy, tam můžete spát.

Austrálii jsme si užili a já se tam chci určitě jednou vrátit a projet západní pobřeží, jen po strávení 15 měsíců na NZ a 2 měsících v Austrálii je člověk unavený z té stejné západní kultury. Chtělo to kulturní šok a proto jsme letěli do Indonesie.