Indonésie

Jelikož se mi naskytlo časové vákuum během dobrovolničení v Melace, tento čas vyplním smolením. Smolit budu o Indonésii.

Z Austrálie jsme se přesunuli do Indonésie. Na začátku australské zimy utíkalo hodně lidí do tepla, a tak byly letenky velmi výhodné. Letěli jsme na Bali. Původně jsem tam vůbec nechtěl, protože zrovna neprahnu po turistických místech, ale cena byla rozhodující.

A tak jsme se ocitli na Bali. Letiště v Denpasaru je pěkné a moderní, všechno frčí jak na drátkách. Češi patří mezi státy bez vízové povinnosti. Razítko se uděluje zadarmo na 30 dní. Pokud chcete pobýt v Indonesii déle, musí se tato skutečnost nahlásit předem. Délka pobytu skočí na krásných 60 dní. Jenže to má pár háčků. Víza už nejsou zadarmo, musíte navštívit úřad cca 3x a vyřízení víz trvá cca týden.

My jsme pobyli v Indonésii 30 dní, je to jednodušší, levnější. Nicméně na netu je hafo informací, toš hledejte.

První ubytování jsme měli kousek od letiště na okraji čtvrti Kuta, malý uličky, všude jen místní a do místních Warungů to byl kousek. Warung je indonéská vývařovna a závodní jídelna rovnou na ulici. První kontakty s Nasi goreng, Mie goreng, smaženými banány. Různé ovocné džusy za pár korun, rozuměj cena českého piva.
Hromada turistů se hrne více do centra a je to znát i na místních. Dotěrní taxikáři, masérky a maséři nabízejíc služby, prodejci všeho možnýho. Turisti udělali z celého ostrova takovou karikaturu západního světa. Je to zvláštní, ale každý z prodejců nabízí služby které západní turista tak vyžaduje. Masáže, taxi, smoothie, šátky, sošky, sochy, budhy, korálky, hodiny serfování, projížďku v kočáru... To co by normálně člověk ve svém městě nepožadoval, tak tady se stalo nejnutnějším minimem „What to do“.

Když pominu turistický pasti, Kuta je ideální místo na start a přizpůsobení se místní kultuře. Je to tu částečně západní, tak to není zase tak velké šok. Bali je z větší části hinduistické, narozdíl od zbytku Indonésie kde je Islám. Ale opět je na Bali hromada míst, kde je jen islám a v 5 ráno vás budí muezin z minaretu.
V Kutě jsme byli cca 3 dny, pak jsme se přesunuli autem do Ubudu. Při zajišťování dopravy jsme využili místní cestovku. Bylo to jednodušší a levnější. Dá se i přímo domluvit s více cestovateli na osobním řidiči. Jinak doprava na bali funguje na autobusech, bemech (dodávkách) a skůtrech. Ceny se vždy smlouvají, jako všechno ostatní. Hromada cestovatelů ruinuje ceny pro ostatní cestovatele tím, že nesmlouvají a vezmou cenu takovou jaká je. Místním to vůbec nevadí, jenže nám jo. I když smlouváte, dostanete se cca na stejnou cenu jako v ČR. Což je opět ohodně víc, než je asijský standard. Do Ubudu jsme jeli autem s osobním řidičem, sedmi backpackry, všemi krosnami, ale na střeše jsme měli ještě místo.

V Ubudu jsme měli sehnaný úžasný ubytování, ve kterým jsme nakonec zůstali delší dobu a i půjčili motorku pro projetí ostrova. Ubud je krásné město s velkým množstvím chrámů. Téměř každý dům má menší chrám na dvoře. Ubud se proslavil nějakým filmem, každý mi o něm říkal, každý ho zmiňoval. Já ho neviděl a ani nevím co je to zač. Ale hesla jako „Meditovat, jíst a pít pivo“ jsou na každém rohu. No opět se opakuje situace jako v Kutě. Zvolání „Jes, Jes, masáž!“ tě tu osloví všude. Masáže, pivo, restaurace, průvodci, taxikáři... všichcni natěšení na bohatého západního tůristu. V Ubudu je hromada památek, chrámy a opičí les. Vstup neuvěřitelně drahé, kdybych nenašel 100.000 rupek, tak bysme tam ani nešli. Vstup vychází právě na oněch 100 litrů. Procházka to byla ale pěkná, opice skákaly jedna po druhé, mě ukradly pití a Verču pokousaly.

Ubud se stal hlavním táborem pro naše výpady na pár dní. Během té doby jsme na skůtru objeli okolí, navštívili kávové a kakaové plantáže, koštli cibetkový kafe, kalderu sopky s úžasným výhledem Gunung Batu (opět na hlavní silnici vybírali nevěrohodní pacholíci vstup do parku, vyřešeno jízdou po veldejší silnici), rýžové terásky (opět placený vstup, což jsme odmítli), různé chrámy (tentokrát placené parkování a průvodci, opět neplaceno), vodopády jsme vynechali úplně, protože za ně chtěli taky peníze. Když se nad tím tak zamyslím, kdyby balijci mohli, tak by zpoplatnili i silnice. Vlastně i s tím jsme se setkali u vjezdu do čokoládovny, vybíral tam maník za průjezd přes „jeho“ pozemek :-D

Po pár dnech jsme si sbalili pár věcí a zbytek nechali u pana domácího v Ubudu. Sedli na motorku a frčeli na výlet po Bali. Po cestě na sever jsme zastavili u jezera Danam Beratan, kde je plovoucí chrám na hladině jezera. Zase tak plovoucí není, ale je postavené kousek od břehu J Dofrčeli na severní pobřeží, projeli ho na západ a zpět. Pak jsme pokračovali dále na východ s cílem spaní u kaldery Mt. Batur. Všem, kteří mají rádi východy slunce a spaní poblíž aktivní sopky, vřele doporučuju. Prodrali jsme se do kaldery a zase zpátky nahoru a zase dolů k moři po polňačce. Dále jsme se dostali za Amed, přesněji do dědiny Banutan. Tam jsme strávili šnorchlováním na korálových útesech a vraku lodi pár dní. Toto místo nás okouzlilo, má svoji úžasnou atmosféru. Místní jsou milí a nesnaží se na vás tak okatě vydělat. Jinak z této dědiny se dá jet rychlolodí i na ostrůvky Gili. Bydleli jsme v bungalovech, ubytko se dá sehnat velice rychle na místě. Od extra drahých až po levnější. Zhruba to vycházelo kolem 100kč na osobu.

Z Banutanu jsme frčeli zpět do Ubudu se zastávkou na šnorchlování v Blue Lagoon. Další milé překvapení, malá zátoka, pár lidí a korály hned u břehu.

Po dvou týdnech na bali jsme se pobalili v Ubudu, chytli dvě bema do Ubungu. Z Ubungu autobusem do přístavního města Gillimanuk. Místním trajektem na Jávu.

Ve městě Banyuwangi jsme zůstali tři dny, půjčení skůtru byl oříšek protože bylo po ramadánu. Muslimové během ramadánu drží půst, jíst se smí až po západu slunce a na veškeré radosti musí zapomenout dokud není po ramadánu. My jsme dorazili na muslimskou Jávu právě s koncem ramadánu a začátkem svátků Idul Fitri. Všechny muslimské obchody, stánky, restaurace... prostě všechno bylo zavřený. Problém byl se jen najíst. Zachránila nás síť indomarketu.

Skůtr jsme naštěstí sehnali a mohli vyrazit na vlastní pěst na Gunung Ijen, sopka s chrlící sírou. Většina turistů životně potřebuje průvodce, protože cesta je životně nebezpečná, taky potřebují plynovou masku, protože plyny vás určitě zabijí! Opět další past do které kdejaká mladá německá backpackerka velice ráda skočí a zaplatí neskutečný peníze za dopravu na kopec Land Roverem.
My jsme vyrazili sami, v jednu ráno na skůtru. Po cestě chcalo, ale i tak to byla brnkačka a sranda. Žádné nebezpečí, žádné komplikace. Až na otravný šamany, kteří mě nutili si půjčit plynovou masku. Jelikož se vstupuje do národního parku, tak se musí zaplatit vlezný. Opět se promítl svátek Idul Fitri, tak jsme to měli dvakrát dražší...

Samotný výstup na sopku je procházka, nic strašnýho. Ale i tak se najdou jedinci, kteří si zaplatí místního mužíka, který tůristu vytáhne na kárce až nahoru... Sestup do kráteru je trošičku náročnější, ale opět nic co by se nedalo zvládnout. Sírové vývěry jsou neuvěřitelný, člověk kolikrát musí tajit dech, aby se jich nenadýchal. Jinak jsme byli svědky kdy jeden japonský tůrista s plynovou maskou vlezl do oblaků plynu. Poté několik minut chrchlal a tekla mu krev z nosu... toť k užitečnosti plynových masek.

Během návštěvy kráteru jsme s Verčou přišli na to, že vlastně nosiči síry už nenosí síru... obyčený turista je většinou lehčí a dostanou za něj mnohem víc. Takže z tradičního řemesla se stal jen otisk něčeho, co už vlastně neexistuje, ale turisti za tím stále jezdí. Nosiči se samozřejmě přizpůsobí, nosí turisty, nejsou hloupí a nikdo jim to nemůže mít za zlé.

Po Ijenu jsme frčeli vlakem do města Probollingo. Jen získat lístky byl problém, nakonec jsme jeli nočním vlakem a zbytek noci prospali na vlakové stanici. Z Probollinga jsme jeli bemem pod Mt. Bromo. Bromo je aktivní sopka, která je opět velikým lákadlem. Od této sopky jsem nic nečekal, nic jsem si nezjišťoval. Prostě jsme tam jeli s tím, že uvidíme. A viděli jsme!

Ubytovali jsme se v jednom homestay a šli na obhlídku. Sopka má kolem sebe ohromnou kalderu a ta je současně hranice národního parku, kde se vybírá vstup. Vstup byl nekřesťanský, takže jsme šli alternativní cestou a zcela zadarmo. Sestup do kaldery je úžasná podívaná a pláň dole v kaldeře neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější byly hromady teréních toyot, které vozily neuvěřitelný množství tůristů k sopce. My jsme k ní došli pěšky, ty tři kilometry ještě ve svým věku zvládnu.
Na úpatí sopky jsme minuli pasáčky mul, kteří nám nabízeli svezení až téměř nahoru. Postupovali jsme vzhůru k pozorování západu slunce. Už během výstupu jsem si všiml, že se země třepe. Slabounko, ale třepe. Ne že by mě to nějak znepokojilo, ale pro sopkou nepolíbenýho to bylo něco novýho. A na vrcholu mě to teprve dostalo! Bromo syčí, hučí, bublá, třepe se, řve a vypouští oblaka dýmu. Neskutečné zážitek, kdy jsem dobréch 10 minut seděl na řiti a bál se vstat a čučel do jícnu aktivní sopky. Vedle sedící Němec na tom byl stejně :D

Druhý den ráno, kolem druhé, jsme vstali a šli na nedalekou vyhlídku na východ slunce. Výstup nenáročný s jistou odměnou. Kaldera sopky byla utopena v mlze a nad ni vyčnívaly jen sopouchy. Opět další krásný zážitek nás čekal, když jsme si uvědomili, že za Bromem ční další aktivní sopka Mt. Semeru. Semeru hrozí každou chvíli výbuchem, pravidelně si odfukuje bílými obláčky páry.

Z Broma jsme sehnali dodávku, která nás zavezla do Yogyakarty. Volba dopravního prostředku nebyla náhodná, ale jediná... vlaky byly vyprodány a autobusy jezdily všelijak. Cena dodávkou byla příznivá a jednodušší. Když se na to podívám z retrospektivy, tak horších 14 hodin jízdy a 350km cesty jsem v životě nezažil. Stav silnice nemá asi cenu komentovat, stála za hovno. A doprava jakbysmet. Jeli sme krokem.

Dokodrcali jsme se do Yogyakarty, města batiky. V okolí jsme pojezdili památky jako Prambanan, Borobudur. Kókali sme se přes plot, protože platit za vstup jako turista 25 USD je konina. Eště když víte, že místní platí pár šušňů... Ale zase sme se podívali na slepičí chrám. Místní tam seděli jak v kostele, aktustiku to má jako v kostele, dokonce dlaždičky mají podobu krucifixu. Zajímavá změna. Jen se obávám, že během pár let to bude hodně turisticky vytěžovaný.
V Yogyakartě jsme navštívili místní batikárnu, kde batikují voskem různé vzory. Buď ručně, nebo pomocí raznic. Propracovanější obdoba našeho modrotisku. Doufám že si udrží kvalitu a nevytlačí je vyrobky z Číny.

V Yogyakartě jsme vzali pobyt jako žrádelní exkurzi. Ve čtvrti, ve které jsme bydleli, měli všechny jídla strašně levný. I na indonéské poměry! A jídlo to bylo parádní. Dávali jsme si všechny možné kombinace všeho, velké hlavní jídlo a ledový čaj k tomu v ceně. Týden jsme si debužírovali a čekali na náš koupený let do Kuala Lumpur v Malajsii.

Když to tak shrnu kolem a kolem. Indonésie jako taková mě velice mile překvapila. Krásná místní kultura, vlastně mix kultur které se ovlivňovaly a stále na sebe působí. Jakš takš zachovaná příroda, jen by to chtělo trochu osvětu ohledně plastů a odpadu. Úžasný jídlo, který není složeno z náhražek a prefabrikátů, ale kvalitní domácí strava vařená na ulici. Obzvlášť polívka Bakso! S česnekem!
Jo, pár negativ se najde. Hlavně rozdílné ceny pro tůristy a místní. Ale s tím se musí opět počítat. Jsi na dovolené, tak plať.

Ale i tak jsme navštívili jen kousek této ohromné ostrovní země. Jen část Jávy a Bali, každý ostrov je unikátní a má svoje kouzlo, stejně jak zbytek Indonésie.