Před pár dny jsem obvolal babičky a tetičky. Moc často jim nevolám, ale jednou za půl roku si to zaslouží. Je to vzpruha pro ně, ale taky pro mě. Teta Vlaďka se zeptala, zda bych ji nemohl sepsat pár řádků. Hlavně co jsem tady dělal za práce a co to obnáší. A když bych byl v tom psaní, tak bych to mohl dát i na internet. Prý by si to přečetli i další...
Jak to všechno začalo. Pominu to, že jsem cestoval od ledna do začátku června bez jakéhokoliv výdělku. Těch necelých pět měsíců mě stálo cca $2200. Takže celkem úspěch.
Každopádně začátkem června jsme s Verčou přejeli z jižního ostrova na severní, kde jsme měli domluvenou práci ve školce. Ne s maléma harantama, ale maléma stromkama.
Po vyřízení formalit, jako je podepsání smlouvy, předání IRD (daňové číslo), bankovního účtu, nafasování gumáků značky Baťa, žlutých vodotěsných kalhot a projití drogovým testem, jsme začali pracovat. Představa byla taková, že budeme sem tam něco okopávat. Jenže vše bylo úplně jinak.
Práce spočívala ve vytrhávání 40 cm dlouhých boroviček ze záhonu, kontrole kořenů (zda jsou rovnoměrně rozvětvené), kontrole kmínku (zda není rozdvojený, či s ohybem) a kontrolou zdraví rostlinky. Špatné stromky šly rovnou na zem, dobré do krabice. Musel jsem počítat přesně do sta kusů na krabici. Na tomto všem se zakládalo.
Plat byl od hodiny, což bylo $15,25 + 8% Holiday pay. Pokud jsem pracoval hodně rychle, byl jsem placen dle druhu stromků, což se pohybovalo do $20/hod. No s odstupem času můžu říct, že to byla strašná pakárna. Pracovalo se v dešti, mrazu. Většinou kompletně zasrané od bahna, který sem z mikiny vypral až po 4 měsících. Práce cca 6 hodin denně dle objednávek. Ale zase byla to práce přes zimu, většina lidí tu nenajde na zimu nic.
Bydlení jsme měli v Holiday parku, je to něco jako český kemp. Na NZ dost levná varianta bydlení v karavanu, nebo obytné buňce cca za $80/týden. Po dvou týdnech Verča našla bydlení 10 minut chůze od práce. Byl to celý dům, s kuchyní, koupelnou a čtyřmi pokoji a krbem! Sice topil, ale s místním stylem chajdaloupek z papundeklu byla účinnost vytápění téměř nulová. Fungovali jsme jako na hradě.
Práci jsme opustili po dvou a půl měsících. Už nás to tam dost štvalo a už jsme cítili, že se chceme posunout zase o kus dál. Zima končila, dny byly delší. Tak jsme se vydali do Opotiki.
V Opotiki jsme pracovali na pruningu kiwi. Práce to byla opět zajímavá, jen blbě placená. Hlavní bylo správně prostříhat staré větve a nechat co největší počet nových. Z nich byly nejcennější dlouhé výhony, které dosahovaly co nejdál.
Po týdnu jsme odjeli cestovat.
Další práci jsme dělali opět na kiwi. Tentokrát v Te Puke, nejdřív pro kontraktora, později pro Jeffa Rodericka. Začínalo jaro a vše pučelo, byl začátek října.
U kontraktora jsme začínali s odstraňováním nechtěných pupenů zespod větví kiwi. Většinu času jsme to stejně dělali blbě, teda podle kontrolorů. Háček byl v tom, že jsme pracovali s jihoameričany. Sami kontroloři neuměli pořádně anglicky a tudíž vůbec nerozuměli, co jim řekli nadřízení. Což se promítlo i v předávání informací nám.
Z pupenů se postupem času staly krásně obalené větvičky poupaty. Na každém stonku byly tři květy, z toho dva boční byly nechtěné. Vždy jsme nechávali jen ten nejhezčí a největší. Většinou jsme utrhli všechny tři, protože dále nebylo požadováno, aby zůstávaly různě znetvořené květy. Vypadaly jako dva, tři, či čtyři srostlé květy do jednoho. Skoro jako banánek. Z takových květů se stanou placaté kiwi, tzv „flat“. Další třecí plochou u tohoto zaměstnavatele bylo to, že jsme každý den jezdili desítky kilometrů na odlehlé sady. Museli jsme pracovat strašně rychle. To si nestěžuju, normálně mi to je jedno, ale byla to fakt pakárna. Kor s opičákama z jižní ameriky, kteří celé den poslouchali mlácení do kastrolů. Domluva se zaměstnavatelem stála za prd a nakonec jsme ještě nedostali zaplacený svátek, který jsem nakonec vyhádal. To byla poslední kapka, a tak jsme se po měsíci a půl přesunuli k Jeffovi.
O práci u Jeffa napíšu sólo článek, je to pro mě nejzajímavější práce na NZ. Hodně jsem se tu naučil a třeba to i časem použiju.
Vánoce jsme prožili s kamarády u Mt. Taranaki, pokusili jsme se o neúspěšný výstup. Poté jsme se přesunuli do města Whanganui, kde je jahodová farma.
Na jahodové farmě jsme začali pracovat na začátku ledna. Já tam chtěl původně zůstat až do konce mých víz, jenže vše bylo nakonec jinak. Práce to byla opět velice zajímavá, obzvláště pro naše chuťové buňky a žaludky. Tolik jahod jsem snad v životě nesnědl. Každý den jsme cca 4 hodiny trhali na poli, ohnutí k hrobečkům s jahodami. Další 4 hodiny jsme stáli a trhali ve foliovníkách jahody do bedýnek, tyto jahody byly o hodně větší a kvalitnější. Ale i tady se sezóna nevyvíjela dle předpokladů a hodně pršelo. Vždy po dešti se muselo vše otrhat, aby shnilo co nejméně úrody. To však zase přinášelo další problém, že nebylo co sklízet na polích. Fóliáky byly sklizeny velice rychle, a tak jsme prováděli údržbu jahodišť, ostřihávali nechtěné výhonky, odkopávali a sázeli maliny, připravovali jahody na další sezónu.
A opět jsme se zase setkali s problémem jménem Public holiday, na který má každý zaměstnanec nárok. My jsme zaplaceno nedostali, tak Verča napsala email manažerovi. Ten si s námi domluvil schůzku, na které nám bylo řečeno, že s námi nesouhlasí a že už pro nás bohužel nemá práci. Co nazbyt, tento problém řešíme doteď přes Department of Labour, místní úřad práce. Takže po měsíci práce jsem napsal Jeffovi, jestli se za ním můžu zase podívat a pracovat pro něj po zbytek mých víz.
A tak se i stalo
Žádné komentáře:
Okomentovat